Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Silůvkách u Brna

Sil – 21.11.2010

Dům Hospodinův a dům Davidův 2S 6 +7

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Intr: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé jeho. Amen Ž 127

Píseň: 406 Chval Pána svého písní

Modlitba:
Hospodine, Bože náš a pro Ježíše Krista náš Otče, přišli jsme dnes, abychom se před tebou ztišili.
Prosíme, ať zdi tohoto kostela odstíní na chvíli hluk a lomoz světa, prosíme, dej nám na chvíli odstoupit i od sebe sama a soustředit se na tvoje volání, na tvé slovo a na tvou moudrost.
Ty víš, co všechno sebou nosíme a vláčíme, jaké máme starosti, co nás trápí, na co nestačíme, co nás svazuje, co nás zneklidňuje. Ty naše starosti nebagatelizuješ, ale chceš mám být pomocí a posilou.
Chceš nám ukázat cestu ven z toho všeho, co jsme si svou neposlušností, samolibostí a sobeckostí nadrobili, z toho jak jsme to sobě i druhým zavařili.
Pane Ježíši Kriste, který máš moc měnit všechno v nové, prosíme, proměň v dobré i to, co jsme sami pokazili.
Duchu svatý, ty toužíš bydlit uprostřed nás, aby nás kdejaký van nesmetl z cesty následování, aby nás kdejaká sladkost nezlákala, prosíme, naplň naše nitro, ať máme lásku jedni k druhým a odvahu konat dobře. Amen

Čtení: 2S 7,1-3

Píseň: S 161/610 Veselý chvalozpěv

Čtení: 2S 7,4-17

Milí bratři a sestry,
jednoho dne, kdy byl konečně trochu klid od všech nepřátel, kdy už král David sídlil ve svém domě v Jeruzalémě a kdy někde poblíž, někde v sousedství, na příslušném místě byla Boží schrána uprostřed stanu, tehdy Davida popadla upřímná touha postavit Pánu Bohu dům. Začal si připadat divně a jaksi nepatřičně: Já sídlím v krásném domě, v domě cedrovém, v krásném stavení, zatímco Hospodin má jenom ty stanové houně. Když budeme dnes společně přemýšlet o domě Hospodinově, o domě Davidově, o domě našem, o církvi

...první, co mě napadlo... ...když jsem na přelomu 80. a 90. let byla párkrát po sobě v Rumunsku, moc radostná země pro život to nebyla, šedé ulice, fronty na chleba, v obchodech jen kompoty a poloprázdné regály, silnice rozbité a na nich povozy a všelijaké potahy, sázeli jsme se tehdy, když už pojede auto, jestli to bude Dacie bílá nebo bledě modrá, jiná auta tam moc nejezdila. V komunistickém Rumunsku to bylo o mnoho horší než v komunistickém Československu. Nevím jak, ale v kostelech se jim to nějak dařilo mít to lepší a hezčí než doma.

Zřejmě to viděli podobně jako David - to zkrátka nejde, aby si člověk lebedil ve své pozlacené klícce, tam si to pořád dokola vylepšoval a pulíroval a Hospodin bydlel pod stanovou plachtou. Jenže všechno se dá přehnat na druhou stranu. Teď se mi podařilo nakouknout do boční kaple na Petrově – jako kdybych nakoukla do nebíčka, andílci, zlato lesk a třpyt. Chce tohle Pán Bůh? A v létě tady u nás v kostele si jeden snoubenec pochvaloval – to si mi na vás evangelících líbí, že jste tak chudí. Ale kdybychom měli doma v obýváku, v místě, kde slavnostně a svátečně přijímáme návštěvy, podlahu v takovém stavu jako tady, asi bychom v noci nespali.

Když David dostane nápad postavit Hospodinu chrám, prorok Nátan mu na to, nic zlého netuše, řekne: „Jen to udělej.“ Prorok Nátan ví, že s Davidem je Hospodin, že David je králem od Hospodina, takže to s tím jeho nápadem bude asi v pohodě, naprosto v pořádku. Přestože je Nátan prorok od Hospodina, v té chvíli mu nedojde, že ta věc má háček, nedojde mu to, co vidí Hospodin: s postavením chrámu skončí putování truhly smlouvy a Hospodin pak bude tak trochu jakoby připoután v Jeruzalémě jako Bůh Izraele a Bůh Davidův. Je nebezpečí, že se z Hospodina stane jeden z mnoha místních bohů – jako u pohanů okolo, že přestane být Bohem nebe i země, tedy vlastně Bohem světa. Je další nebezpečí – falešného spoléhání na chrám. (Jr 7,4). Dosud se Boží lid obešel bez chrámu, Bůh se s nimi setkával jako s jednotlivci - Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi se Bůh zjevoval přímo... každou chvíli stojí Abraham někde před Hospodinem a rozmlouvá s ním. Když začali tvořit lid, když začali tvořit společenství, vyvstala potřeba, aby se Hospodin setkával s nimi jako se společenstvím; a protože byli na cestě, protože putovali (do země zaslíbené) Hospodin putoval s nimi.

V době putování byla potřeba kočovná, mobilní podoba místa setkávání. Stan setkávání byl skutečný stan z houní a závěsů. (Ex 26n) Když chce David postavit Hospodinu dům, myslí to tentokrát naprosto upřímně, nemá žádné postranní úmysly typu: Ty mně a já tobě. Postupně dospěl k tomu, ve víře dorostl tak, že ví, že není možné svázat Boha s místem svého panování, pojistit si tak svou vládu a zajistit si jeho přízeň. Proto si schránu smlouvy už nedovolí nastěhovat rovnou k sobě do domu, a proto myslím není správné říkat, že já mám Pána Boha v sobě, ve svém srdci – i když se to myslí jako upřímné vyznání víry.

Ani v obýváku, ani v srdci, ale nad námi... je Hospodin; podle Ježíše říkáme: Otče náš, jenž jsi v nebesích... aby tak zůstával určitý svatý odstup, tak není Pán Bůh jako služebníček vždycky po ruce, aby mi šel na ruku, aby s ním bylo možno manipulovat podle svého, a jeho prostřednictvím pak následně se svým okolím. „V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem. Řekl: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?“ O onu svatou bázeň před Hospodinem jde, nikoli o strach či hrůzu.

A to je jeden z paradoxů víry, že povyrůst ve víře znamená se umenšit před Bohem. „On musí růst, já pak se menšiti.“ říká Jan Křtitel. (J 3,30) K tomu Saulova dcera, královna Míkal nedospěla, to čteme v předchozí kapitole – tak jestli mohu poprosit – doma si přečtěte ještě tu předchozí kapitolku.

K tomu královna Míkal nedospěla, když se s neporozuměním, s despektem a s pohrdáním dívá na svého muže, krále Davida, jak se jako blázen raduje a poskakuje, tančí a jako dítě, prostě, bez postranních úmyslů, bez kalkulací, s důvěrou následuje Boží schránu do Jeruzaléma. S ironií v hlase mu vytýká tohle jeho chování. Zřejmě z doby kralování svého otce Saula má v sobě zakódovanou jinou představu, myslí si prostě, že tohle se ke králi nehodí: „Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se odhaloval jako nějaký blázen.“ A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl při tom přepásám lněným efódem.

David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic. Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla. A máme tu další paradox víry: dospět ve víře znamená mít se k Bohu jako děti, s radostnou důvěrou, nikoli však bez otázek – těch mají děti v zásobě vždy několik. „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ říká svým učedníkům Ježíš.

A máme tu taky dva pohledy na věc – pohled zevnitř - jiné je být s Božím lidem, jiné je vstoupit do toho proudu a do toho zástupu, spolu s ostatními zpívat, modlit se, radovat se, prožívat událost Božího příchodu a jiné je přihlížet jako nezávislý pozorovatel, z okna, z odstupu jako Míkal.

Ale zpět ještě k Nátanovi. Stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? Řekl jsem snad kdy některému z izraelských vůdců, jemuž jsem přikázal pást Izraele, svůj lid: „Proč mi nezbudujete cedrový dům?“ Nátan Davidovi říká: Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Tedy ne David Bohu, ale Bůh Davidovi.

David nakonec Hospodinu chrám opravdu nepostavil, to učinil teprve jeho syn Šalomoun, ten už ale při posvěcení chrámu uvažuje jinak: „Může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Když přemýšlí o domu Hospodinově David, vidí před sebou stan setkávání z houní a závěsů a pak vidinu chrámu, stavbu z kamenů, libanonských cedrů, zlata... Hospodin o chrámu mluví trochu jinak, má na mysli něco jiného, totiž něco živého, živé společenství víry, rodinu víry, živé kameny duchovního domu. V tom vidí budoucnost svého díla na zemi.

Kostel, fara, sborové prostory jsou důležitým a téměř nepostradatelným místem našeho setkávání s Bohem. Nedílně jde však taky o naše setkávání a druhými; oč nám opravdu jde a o co máme jako křesťané vposledu snad největší starost, aby po nás někdo vstoupil do tohoto našeho zápasu a vedl jej dál, aby Boží dílo s námi neskončilo. A tak Pán Bůh namísto, aby odsouhlasil Davidovi stavbu chrámu, který bude za několik století stejně zbořen, zaslibuje Davidovi – že dá po něm povstat jeho potomku. „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého klína a upevním jeho království“ – a v něm – potomku- je zaslíbení, výhled, naděje, v něm je budoucnost. Přičemž Hospodin nemá na mysli Šalomouna, ale budoucího krále z rodu Davidova, ke kterému se generace Židů upínaly jako k obnoviteli Izraele a nositeli nového věku. Zaslíbení míří k Zachránci a Spasiteli, vyhlíží a zaslibuje Mesiáše. Teologové před námi domysleli toto zaslíbení křesťansky, spatřili v tom zaslíbení příběh Ježíšův, i když ten autor tenkrát ještě neměl na mysli zřetelně Ježíšovu tvář. To asi ani nemohl, když poslední redakce knih Samuelových pochází pravděpodobně z doby někdy po vyjití z babylonského zajetí, tedy zhruba kolem 500 před Kristem.

Když tedy i my v tomto předaventním čase vidíme v zaslíbeném potomku Krista, neříkáme sice přesně to, co měl na mysli autor, ale pokračujeme v cestě, domýšlíme věci, které on naznačil.

(více čti: Jan Heller, Znamení odkazující k nebi, Vyšehrad 2007, str. 99n)

Modlitba:
Bože, ty jsi Duch, neviditelný a neuchopitelný, ale v Kristu přece blízký, prosíme, otevři nám oči pro tvoje znamení, pro tvoje ukazatele a tvoje šipky v našem životě. Chceme jít za tebou, ale moc nevíme jak a kudy, pořád ztrácíme směr, pořád se musíme ptát. Chceme se jako David nechat vést radostí nad tím vším bohatstvím, kterého se nám v tobě dostává. Amen

Píseň: 624 Já, Hospodine, jedno vím Oznámení +

Přímluvná modlitba + Otče náš

Poslání:
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? 1K 3,16 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Ef 2,20

Požehnání:
Jděme v pokoji a kéž nás provází požehnání Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen

Píseň: 489 Tvé požehnání