Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Silůvkách u Brna

Bohoslužba Ivančice Ve Sboru, neděle 6. 9. 2015 v rámci EHD, 14.00 (podobně kázáno i ráno v Silůvkách)

Dobré odpoledne, vítám vás všechny na tomto památném místě, kde stával kostel Jednoty bratrské.

Kostel je místo, které je postavené v první řadě k bohoslužbě (= vzdávat chválu Pánu Bohu, nechat si jím promluvit do života, setkat se s jeho Slovem i slávou. Odejít povzbuzen k novému lepšímu životu) Bohoslužba je to nejdůležitější, co se v křesťanském společenství děje – to si možná ani my křesťané, dost dobře neuvědomujeme.

A tak nejsamozřejmější by pro nás mělo být, když tady celý víkend připomínáme dílo Jednoty bratrské, že se zde společně sejdeme k bohoslužbě.

Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha Otce našeho a Pána našeho Ježíše Krista. Amen

intr. Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Iz 41,14

Píseň: 158 Samému Bohu sláva, čest

Modlitba: Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův, Jákobův, Bože náš, přicházíme v tento sváteční den, abychom tě oslavovali, abychom se k tobě veřejně hlásili a radostně o tobě svědčili, protože nad tebe není. Ty jsi ta nejlepší rada a pomoc člověka, nejlepší společník na cestě života. S námi už to tak skvělé není, nejsme nedobrými správci tvého stvoření, nejsme vždy a ve všem dětmi, ze kterých bys mohl mít radost. Vyznáváme, že se nám často ztrácí sláva tvého království, že scházíme z tvé cesty života, že nežijeme tak, jak ty chceš. O to víc děkujeme za tvého Syna Ježíše Krista, že přišel mezi nás jako cesta, pravda i život, že hledal tvoji vůli a poslušen až do smrti, prospěšně vykonal vše, k čemu jsi ho povolal. Chválíme tě za to, že Kristova cesta před tebou platí, že je požehnána a vede k cíli. Prosíme, dej celé církvi i nám hojně svého svatého Ducha, abychom stáli radostně a věrně ve Tvé službě uprostřed tohoto světa. Amen

Čtení: J 14,6 Ježíš praví: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. J 14,6

Píseň: S 141 Kde jsi můj přemilý

Já jsem ta cesta, pravda i život. Je tady někdo, kdo tento Ježíšův výrok slyší poprvé v životě???

Před třetí hodinou bychom měli skončit, a já mám dilema. Mám připraven ke kázání výklad tohoto Ježíšova výroku a pak ještě literární esej Pavla Hoška. Kdo byl na bohoslužbě ráno v Silůvkách, slyšel obojí. Teď máme ale čas jen na jedno.

Přečtu vám tedy ne svoje kázání, ale esej Pavla Hoška – snad se pro tuto situaci, venku, ve větru, po obědě, hodí víc.

Pavel Hošek je Doc., vedoucí katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské, říká o sobě mimo jiné toto: „Nevyrostl jsem v církvi. Neznám pocity znuděného dítěte v nedělní škole nebo v kostelní lavici. Bible pro mě nikdy nezískala pachuť povinné četby, nepotáhla se náboženskou plísní, neztratila tajuplné kouzlo a kořeněnou chuť exotiky.“

 

Na cestě

Na stěně mého dětského pokoje visel prastarý obraz neznámého malíře, nazvaný Polní cesta. Často jsem ležel na pohovce a dlouho mlčky zíral na jeho popraskané plátno. Ten obraz mě fascinoval. Měl jsem pocit, že mě do sebe vtahuje tajemnou silou. Několikrát se mi v noci zdálo, že mě skutečně pohltil. Ve snu jsem prošel jeho pozlaceným rámem a stanul na kamenité hlíně polní cesty. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel jsem bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků podél cesty uprostřed sluncem zalité krajiny... Víc si z onoho zvláštního snu nepamatuju, jen podivné vzrušení a očekávání, které ho doprovázelo, chvění bránice a bušení srdce, pocit, že stojím na prahu něčeho velkého a tajemného. Jako by mě na chvíli zachvátila příjemná závrať, jako by na mě dýchla vůně dobrodružství a vzdálených obzorů... Kdo ví, možná by mi to všechno vysvětlil Sigmund Freud, možná to ze všeho nejvíc způsobilo moje dospívání. Ale jedno vím jistě: ta klikatá cesta na starém obraze se mi stala neobyčejně silným, magickým symbolem, hlubokou šifrou lidského života, tajemným znamením, které mě provází dodnes. 

Symbol cesty je mi v patách, pronásleduje mě, kudy chodím, a vždycky mě nakonec dostihne. Knihy, které ovlivnily můj život, jsou protkány symbolem cesty: Tolkienův Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky, moudrá knížka Morgana Scotta Pecka, nazvaná Nevyšlapanou cestou, a taky životopis Tomáše Halíka, nazvaný Ptal jsem se cest...

Dodnes se mi občas stává, že mě najednou zčistajasna zasáhne ona bolavě krásná cestovní touha, se kterou jsem se probouzel ze snů o polní cestě. Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety nastoupil do autobusu a jako zasažen bleskem a přikován k zemi slyšel v rádiu Jana Nedvěda, jak zpívá: „Cesty klikatý, co maj svůj řád, a kluky blázny, co uměj si hrát, holky copatý s řemínkem ve vlasech, jak mám rád...“

Jako ve snách jsem koupil jízdenku a klesl na sedadlo. Zíral jsem ze špinavého okénka na ubíhající krajinu, v hlavě mi vířily polní cesty a lesní pěšiny, skalní stezky a soutěsky, z hlubin dětských vzpomínek se vynořila slůvka „Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné“, a pod tím vším se až do konečků prstů rozlévala podivná, šíleně krásná touha, touha být na cestě...

A právě tehdy, mohlo mi být tak osmnáct let, jsem propadl kouzlu lesní moudrosti, táborových ohňů a víkendových vandrů. Na jednom vandru mě zasáhl další úder té zvláštní mučivě krásné nostalgie, když jeden přítel u táboráku zpíval refrén písně Wabiho Daňka: „Kráčíš dál a cesta se kroutí, až potkáš nás na ní, tak přidej se k nám...“ Zase mě zachvátila ona tajemná cestovní horečka, to podivné rozechvění, ta vůně dálek a nekonečných obzorů...

Myslím, že to bylo právě ten večer před lety na vandru, kdy mi kamarád Jirka vtiskl do ruky ohmataný svazek Kerouacovy knihy Na cestě – a můj osud se zpečetil. Četl jsem se zatajeným dechem. Ano, říkal jsem si tehdy ve stanu, s patosem, za který se dodnes trochu stydím, život je cesta, cesta plná rozcestí a touhy. O tom to je, recitoval jsem opojený Kerouacem, i cesta může být cíl. Jít dál a dál za obzorem, cestou necestou, ano, to je moje životní filosofie, říkal si ten osmnáctiletý mudrc ve mně.

Ten vandr byl plný neuvěřitelných náhod a vyloženě divných událostí, takže mě ani tolik nepřekvapilo, když druhý den u táboráku někdo začal zpívat píseň Pavla Bobka: „Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má...“ Měl jsem tehdy nejasné tušení, že se něco děje, že ve mně něco zraje a něco se láme, že moje cesta se blíží k rozhodující křižovatce...

O pár měsíců později jsme na jednom vandru nahlédli do venkovského kostelíka. Byl tam příjemný chládek, pach plísně se mísil s vůní kadidla. V dřevěných lavicích sedělo několik kouzelných babiček a dědů a vysokými hlásky zpívali: „Blaze každému, kdo kráčí po Božích cestách...“ Udělalo se mi trochu mdlo a bezděky jsem odevzdaně klesl do kostelní lavice. Stařičký a tlustý pan farář se ztěžka vyškrábal na kazatelnu, chvíli lapal po dechu, pak otevřel velkou odrbanou knihu a ... změnil můj život. Přečetl jen jednu větu: „Já jsem ta cesta, pravda i život...“ Zbytek jsem neslyšel...

Zavřel jsem oči a najednou jako bych za bílého dne vstoupil do svého dětského snu. Znovu jsem stál na kamenité hlíně, srdce mi bušilo a dech se tajil. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků – a přimhouřenýma očima sledoval sluncem zalitou polní cestu, která se vlnila přede mnou...

Kalendář Blahoslav 2011/ internet: Já jsem ta cesta, pravda i život

Píseň: 192 Dobře staví

Kázání: základem našeho zastavení se nad Písmem je slavný výrok PJK, zapsaný ve 14. kapitole Janova evangelia:

Já jsem ta cesta, pravda i život. J 14,6a

Když se chceme někomu přestavit, začínáme slovy: Já jsem... Martina, jsem farářka, jsem žena Petra Kadlece, jsem matka tří dětí, jsem nezdárná dcerunka, jsem Boží dítě, jsem bývalá veterinární technička, jsem ze Silůvek, jsem člověk, žena...

Slovy „Já jsem“ se představuje Bůh Mojžíšovi z hořícího keře, když ho povolal, aby šel za faraonem a řekl mu: Propusť můj lid. A představuje se jako Bůh jeho otce a praotců, jako Bůh který vidí utrpení, nespravedlnost, slyší úpění, jako Bůh který vysvobozuje, volá na cestu z otroctví do svobody Božích dětí.

Boží: „Já jsem“ se teologicky odborně nazývá formule sebezjevení.

Když Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život“, dochází nám, že to mluví sám Bůh, vždyť kdo z lidí by to mohl o sobě říct? My bychom tak mohli říct: ukážu ti cestu, půjdu s tebou kus cesty, nelžu, mluvím pravdu, k druhým se snažím chovat pravdivě a přitom milosrdně, žiji svůj život a baví mě to, záleží mi na tom, jak žiji, pomáhám na svět novému životu, ale porodník nejsem:)

Já jsem ta cesta, pravda i život. Je to velmi známý Jš výrok.

Nebo je tady snad někdo, kdo tato slova slyší poprvé? Tato krátká věta se nám vryla do paměti (jako se měla vrýt i učedníkům)– jako záchytný bod, bod, o který se můžeme opřít, jako odrazový můstek k dalšímu přemýšlení. Je to výrok tak výrazný, že možná bychom si těžko vzpomněli, kdy, v jaké situaci a souvislosti ji Jš říká.

Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. J 14,6

JDU k Otci, říká Ježíš učedníkům po velikonoční večeři, v noci svého zatčení. Jdu k Otci - připravuje Ježíš učedníky na svůj odchod. Jdu k Otci, ne abych na všechno pozemské nechal za sebou, ale abych vám tam připravil místo, abych v nebesích, po Boží pravici dál byl s vámi jako váš Mistr a Pán, Přímluvce a Obhájce, Spasitel. CESTU znáte, tak ať se vaše srdce nechvěje úzkostí a neděsí, když tady zůstanete beze mne, a když to bude vypadat, že teď už je to jen na vás. (Já s vámi jsem, po všecky dny, až do skonání světa. Mt 28,20)

Kdo by se nechvěl a neděsil, kdyby viděl svého mistra umírat na kříži jako zločince? V předtuše zlého řekne Tomáš: „Pane, ale my nevíme kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ JÁ jsem ta cesta, pravda i život. Odpoví mu Ježíš. A měl pravdu. Cestu jim ukázal dokonale. Ta cesta je totiž on sám.

Možná jste se na prázdninovém výletě octli na zarostlém místě: ostružinové šlahouny, šípkové keře, vysoká tráva, nerovný terén (jako zarostlý vinohrad nad Silůvkami). Kde je nějaká cestička vyšlapaná třeba i od od zvěře? Nebo cizí město se spoustou ulic, uliček a cest. Která vede tam, kde máte místo srazu? Nebo zimní hory, padne mlha, je –15, vítr mete ledové krystalky do tváře. Kéž by byl po boku někdo, kdo zná cestu.

Jsme na zemi jako poutníci, hledáme cestu, zvažujeme každý další krok. Důležitý není jenom cíl, důležitá je i cesta sama. Náš život na zemi je přirovnán k cestě. Jednou se nabízí mnoho cest, jindy žádná. Ptáme se po cestě, abychom se neminuli s cílem – se smyslem a podstatou života.

Já jsem ta cesta k Bohu, říká Ježíš.

Kdo se však dnes zeptá: Kudy vede cesta k Bohu? Nezajímají lidi spíš cesty za exotikou, cesty, jak rychle vydělat peníze, jak pohodlně žít, jak si užít?

Ale ano, lidé se ptají po Bohu... Když se někdo ptá po smyslu života: Kdo jsem? Proč tady jsem? Za kým jít a kudy se dát? Kdo má pravdu? Komu věřit? Když se někdo ptá po smyslu, podstatě a dobré autoritě svého života – ptá se po Bohu.

Ježíš se vydává na cestu života, cestu k Bohu. Ukazuje cestu, po které sám věrně jde, na které nás předchází - a vyzývá k následování.

Ale my víme, že následující den skončil na kříži. Tak díky, za pozvání na takovou cestu. Kdo by po tom kdy toužil a proč?

Ale to není celá pravda o Ježíšově cestě.

Ježíš dále představuje sám sebe jako PRAVDU: Já jsem pravda. Pravda je to čemu můžeš věřit, na co se můžeš spolehnout, na co můžeš vzít klidně i jed. Pravda je něco podobně velkého a žádoucího jako láska. Co je pravda bez lásky??? Pravdu a lásku máme, takto pěkně bok po boku, zafixované především díky Václavu Havlovi a jeho morální imperativu k národu při Sametové revoluci proti komunistickému režimu. (Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.)

Ježíš je pravda o Bohu. Ptáš se, jaký je Bůh? Všechnu pravdu o Bohu se můžeš dovědět z Ježíšova příběhu. Člověk má nejednou sklony jednat s Bohem jako policista a obžalovaným – svalovat na něho všechny problémy světa, všechno svoje zklamání a všechnu životní hořkost. Ne tak Ježíš. Nejčastěji se vztahuje Ježíš k Bohu jako k svému Otci právě v nejdelší noci svého života. A právě janovská teologie VÝSLOVNĚ říká: Bůh je láska. To je pravda o Bohu. Bůh je milující Otec nejen nás všech, ale všech lidí na světě, celého stvoření.

Ježíš je ovšem také pravda o člověku. Chceš se u Ježíše dovědět pravdu o sobě? Jaká je pravda o člověku? Člověk je hříšník. Ale ani to není celá pravda o člověku a konečný verdikt. To by bylo smutné. Ježíš šel tu cestu křížovou právě kvůli člověku, aby nezůstalo jenom u tohoto. Abychom nebyli jen viníci, jen padlé stvoření, jen odsouzenci na smrt, ale osvobození od vin, omilostnění hříšníci, vzkříšení k novému životu s Kristem.

Ježíš je také pravda o nejvyšší možné poloze lidství. Ježíš jako pravý Bůh a pravý člověk poodhaluje, zjevuje co je Pravda – Alétheia – neskrytost – o životě.

Náš Mistr a Pán není jen ztroskotanec na kříži, justiční oběť a oběť zmanipulovaného davu. Ježíš, náš Pán a Bratr je po pravici Boží – toto nejčestnější místo na světě zaslibuje i nám – jdu, abych vám tam připravil místo.

Aha, tak to Ježíšova cesta jako cesta nejen k dobrému a smysluplnému životu na zemi ale také k životu věčnému.

Ano, Ježíš představuje sám sebe jako život, zve na cestu následování a my víme, že skončil na kříži. Pravda, trochu zvláštní pozvání k životu. (Bios je život, který končí smrtí. V řeckém originálu ale není „bios“, je tam slovo „dzoé“, které v řečtině znamená život věčný.)

Ovšem Ježíšově blízkosti život rozkvétal (zástupy uzdravených, kteří změnili svůj život, začali žít jinak, odpustili druhým, přestali krást, nenávidět, řešit situace mečem) ano, i křísil z mrtvých.

Když začal mluvit v srdcích jeho posluchačů cosi ožívalo.

Ježíš slibuje, že naplní naši touhu po pravém životě – na cestě následování Ježíše můžeme zakusit, co je to skutečně BÝT. (J 10, 10; J 1,4) Já jsem přišel proto, aby měli život a měli ho v hojnosti.

Když uděláme Kristu místo ve svém srdci a životě, když se při každém svém dalším kroku budeme budeme ptát: Pane, kudy se mám vydat, abych žila podle tebe ne jen podle sebe, abych žila k slávě Boží a ku prospěchu lidí i života jako celku – společenského i přírodního, pak máme naději, že náš život bude nejen BIOS, ALE I DZOÉ, a že až skončí náš BIOS – život tělesný a pozemský, máme příbytek u Otce v nebesích. Je naděje, že žijeme pro to co přetrvá. Amen

Píseň: 554,1–3.7 Kdo Bohu ve všem oddává se

Oznámení: 16.00 koncert

Sbírka: nejnaléhavější – situace uprchlíků, jak jsme o ní informováni médii – na celocírkevní fond pomoci uprchlíkům

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste, ty jsi byl vždy na cestě k druhým lidem – taky k těm hříšným, problematickým, neskladným, k těm, co si život zpackali, i k těm, co měli prostě smůlu, k těm, kteří nenacházeli jinde pomoc a zastání, byl jsi blízko všem bědným a nuzným. I když to pro nás není snadné, přesto se odvažujeme modlit: Ber i nás na svou cestu, ať ve strachu nezavíráme svoje dveře před nejpotřebnějšími. Jak bychom se pak vůbec mohli k tobě hlásit? Dej nám svého svatého Ducha, ať se nebojíme v následování tvé lásky k druhým i trochu zchudnout. Ukazuj nám, že skutečné bohatství života je v lásce podle tebe. Ukazuj nám, že skutečně žít je víc, než všude být, hodně si užít a mnoho zkonzumovat. Veď nás k životu, který se tady na zemi angažuje a vyčerpává v tom, co nás přežije. Prosíme, až náš pozemský, biologický život tady na zemi skončí, ať dojde potvrzení od tebe a my dojdeme věčného odpočinutí u tebe, našeho nebeského Otce.

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen

Poslání:

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i Krista, který je cesta, pravda i život. Amen (J 14,1.6)

Požehnání: Milost našeho PJK, láska B a přítomnost D sv se všemi námi. Amen

Píseň: 419 Mocný Bože, při Kristovu