Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Silůvkách u Brna

Sil 23. 8. 2015 O přijímání cizinců + výročí 21.srpna

Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha Otce našeho a Pána našeho Ježíše Krista. Amen

Intr: Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu! Ž 83,2

Píseň: Ž 92 Jak dobré slavit Pána/ 440/214

Modlitba:

Hospodine, Bože náš a Otče,
děkujeme za nové ráno a nový den našeho života.
Na začátku dne VOLÁME k tobě,
a možná nám ani nepřišlo na mysl,
jak je to nesamozřejmé -
my – tak malí, tak lidští, kteří jsme si nejednou zadali se všelijakou bezbožností
se obracíme k tobě...tak velikému, vznešenému a dokonalému...
Společenství s tebou je však pro nás jedinečná příležitost, jediná naděje a cesta k dobrému životu.
Proto prosíme, Bože: nebuď zticha, nemlč a mluv k nám své Slovo...
stále znovu a neúnavně...
i když je to někdy, jako když hrách na stěnu háže...
abychom je mohli přece jen zaslechnout,
aby proniklo přes všechny naše krusty
aby vyniklo nad všechna ostatní slova
abychom se přece jen rozhodli se podle něj zařídit
i ve věcech, které jsou složité
i v situacích náročných
i v tom, co je pro nás nepohodlné...
Promluv k nám i dnes své svaté Slovo
plné milosti a pravdy. Amen

Čtení: Ž 82

Píseň: S 213/ S 154/ S 143

Čtení: Lv 19,33-37 Ex 22,20

Milé sestry a bratři,

v souvislosti s velkým množstvím lidí, kteří se snaží dostat do Evropské unie kvůli dlouho trvající válce, totalitnímu režimu nebo velké klimatické nepřízni, jako je především sucho – slyšíme z médií informace, které v nás vyvolávají strach – o naše vlastní – těžko to říct jinak - dobré bydlo. Naše země obecně moc dobrou pověst v ochotě přijímat uprchlíky nemá. Proto se oni raději snaží dostat jinam – do Německa, Švédska, Británie, Holandska...kde mají často také svoje příbuzné nebo známé. Nejsme ani hraničním státem EU, ty musí už léta zvládat nesrovnatelně větší nápor žádostí o azyl než my. (I když vlastně hranice EU jsou i naší hranicí.) V minulosti jsme dokázali i my, v naší zemi, množství uprchlíků přijmout, třeba v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii. Naše politická reprezentace se k přijímání současných uprchlíků staví odmítavě. (Občanská válka v Sýrii – mnoho Syřanů jsou uprchlíci ve vlastní zemi, v uprchlických táborech v Jordánsku a Iráku, někteří se vydali do Evropy. Uprchlíci z Afghánistánu, Somálska, Eritrei...více informací na: http://www.respekt.cz/politika/exodus)

Nechci to tady příliš rozebírat, je to velmi složitá věc. Sama tomu ani do hloubky nerozumím.

Mířím však k tomu, jak se máme jako křesťané postavit k přijímání těchto lidí.

A mířím také k problému, zda když už někoho přijmout, tak křesťany, a ne muslimy, jak to slyšíme od našich politických představitelů.

Už jste to také z různých stran jistě slyšeli. Jak to vašim uším a vašemu srdci zní?

Přijímat jen a především křesťany.

Ještě navíc, když s tím přichází společnost, jejíž většina o kostel příliš nezavadí, ráda o sobě prohlašuje, že je nevěřící, k víře druhých, jako soukromé věci každého – tolerantní.

Když už tedy musíme v naší republice nějaké uprchlíky přijmout, tak jsme ochotni přijmout jen a především křesťany.

Ano, mohlo by to nás, křesťany, těšit. Mohlo by to v nás vzbudit naději, že díky muslimské hrozbě bude zase křesťanství u nás v kurzu. Ale zní to jaksi podezřele, nemyslíte? Mě se to od počátku nějak nezdá, něco mi na tom vadí, zdá se mi to nebezpečné.

Pochválil by nás za takovou praxi Pán Ježíš? K čemu nás vede ON?

On, se kterým jeho rodiče museli hned po jeho narození utíkat do Egypta před krutou vládou Heroda? (Matouš 2:13 anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“)

Od Krista, co se týče pomoci druhým, neslyšíme o žádném dělení na MY a ONI, podle náboženství. To by nedával židům za příklad Samařana, jako toho kdo se slituje a pomůže chudákovi, kterého přepadli a zbyli lupiči, Samařana, příslušníka židům nejbližšího náboženství. Židům tehdy byli Samařané svou vírou rozhodně nejblíž, přes všechno nepřátelství mezi nimi.

Ani nám není islám zase tak vzdálený, jak by se třeba z médií zdálo. Minimálně patří k Abrahamovským náboženstvím spolu s židovstvím a křesťanstvím).

Navíc Ježíš prohlašuje všechny potřebné, za své bratry: hladové, žíznivé, nahé, nemocné, na cestách a ve vězení. Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Mt 25,40

Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mě jste neučinili. Mt 25, 45

„i vy jste byli hosty v egyptské zemi...“ tohle je základní dějinná zkušenost, kterou má mít Boží lid stále na paměti. Jsou dějinné, politické, společenské, přírodní i osobní zvraty, které donutí člověka, chtě nechtě, opustit svůj domov a vydat se stovky kilometrů daleko do ciziny.

„i vy jste byli hosty v egyptské zemi…“ řízením lidským se dostal Josef do Egypta a řízením Božím nezůstal jedním z bezejmenných otroků, ale dosáhl vysokého postavení a slávy, a přestěhoval k sobě do Egypta svého otce Jákoba s celým svým rodem. Za několik generací se však z původně prominentního lidu stali otroci. Božím vysvobozením Izraelců z egyptského otroctví začínají dějiny Božího lidu.

I nastal v zemi hlad... (Gn 12,10; 41,57; 43,1; Rt 1,1) v zemi izraelské a tak musela nejedna rodina odejít do Egypta, do Moábu, někam do ciziny...Abraham, Jákobovi synové, Rút.

„i vy jste byli hosty v egyptské zemi…“ je připomínkou celému Božímu lidu: byli jste dokonce prominentními hosty...ale stali se z vás otroci. Zažili jste, jak je utlačovanému, trpícímu násilí, bezpráví, nouzi, vykořenění.

A nemusí být člověk zrovna běženec nebo bezdomovec. Stačí opustit jistotu a pohodlí svého domova a své vlasti, a vydat se na na dovolenou do ciziny, abychom malinko zakusili, jaké to je být bez rodinných vazeb, všech domácích jistot a pohodlí – i když máme kreditku v kapse, uzavřené pojištění a záruku dovolání přes velvyslanectví.

Když se člověk octne v cizině, ocení nejen záruky všech mezinárodních smluv, ale také přátelskost a pohostinnost místních lidí, i když na to není přímo existenčně odkázán.

Proto host, cizinec, přicházející bez nepřátelských úmyslů má být přijat jako by byl domorodec, našinec, bez strachu z cizího, bez rasismu a xenofobie, bez předsudků...

I z Ž 82, z té originální izraelské básně, slyšíme nabádavé prorocké slovo: Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou.

Pro ty, kdo jsou vychováváni Biblí platí, že cizinec se nesmí nechat dlouho doprošovat o přijetí. Člověk to má spíš pokládat za milost, že k němu nějaký cizinec jako host zavítal. Rychle se mu má přinést voda, chléb, připravit hostina, sám hostitel má obsluhovat aniž by sám jedl – a pak ještě hosty kus cesty vyprovodit...Tak to máme před očima z příběhu, kdy Abrahama navštívili tři boží vyslanci. Nabídnutí a přijetí pohostinství dává vzniknout blízkosti mezi lidmi. Odmítnout pohostinství je pro Starý zákon hanebnost. Boží lid má být vzorem pohostinnosti. (viz. Adolf Novotný, Biblický slovník, heslo Host)

Tohle je etika, ze které vychází Ježíš, a kterou posouvá dokonce až k lásce k nepřátelům. (Mt 5,43n)

Na své pouti je Ježíš hostem různých lidí. Jde se zvěstí království Božího a zároveň zažívá, co to je, nemít jistotu vlastní střechy nad hlavou: Lišky mají doupata a ptáci hnízda. Ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (L 9,58)

Sám Ježíš Kristus je na této zemi jako cizinec, který nemá kam by složil hlavu. Sám křesťanský Bůh je v tomto světě jako běženec. Kdo odmítá uprchlíky a cizince, kteří jsou navíc vyčerpaní a hladoví - odmítá samého křesťanského Boha.

Je proto absurdní, abychom my jako křesťané souhlasili s tím, že se u nás dostane pomoci jen křesťanům. Nejen že to odporuje Ženevské konvenci – o pomoci těm, kteří trpí válečnými konflikty, ale přijímat jen křesťany je nekřesťanské. Křesťan by na něco takového neměl ani pomyslet, natož to vyslovit.

Imigrant je člověk v nouzi. Pro křesťanskou pomoc není směrodatné, jakého přesvědčení kdo je, ale především to, že je v nouzi. Nebudu se přeci ptát člověka, který potřebuje pomoc, jakého je vyznání. Ano, jistě je třeba pomáhat křesťanům, kterým jde v jejich vlasti o život. Ale není možné vybírat pouze je. Situace muslimů, po kterých jdou jejich souvěrci z Islámského státu, je možná ještě naléhavější tím, že jsou úplně vykořeněni a znejistěni v tom, co jejich náboženství vlastně je, když se stává náboženstvím, které vzbuzuje strach v nemalé části světa. (V tomto smyslu se vyjádřil synodní senior Joel Ruml a celá naše synodní rada v prohlášení za naši církev. http://www.e-cirkev.cz/)

Ano, je to složitý problém. Ale nenechme se médii a společenskou atmosférou ovládnout strachem – strachem pramenícím především z – ruku na srdce - našeho sobectví. A už vůbec ve svém okolí nepřitakávejme k tomu, že se by se měli přijímat jen křesťané – jako jakési menší zlo.

Máme pomáhat uprchlíkům a nebrat v potaz jejich vyznání. Přihlášení k Ježíši Kristu je pro nás mírou jednání a vztahu ke světu.

Křesťan je člověk, který uprchlíky přijímá bez ohledu na jejich víru – když už ne ze soucitu a křesťanské lásky– tak proto, že to žádá Bůh ve kterého věříme.

Na slovo kázání odpovězme písní:

Píseň: 474 Když tys mě, Otče, miloval

Oznámení + Přímluvy + Otče náš

Přijď, Pane Ježíši,
a potěš nás svou božskou přítomností.
Potřebujeme radu jak dobře žít,
pomoc ve vztazích k druhým
a ochranu před strachem a sobectvím.
Myslíme-li si, že sami dovedeme rozeznat mezi dobrým a zlým,
snadno se zklameme
a nepozorovaně podléháme lichocení.
Chceme-li činit dobré, chybí nám síla a důvěra tebe a tvoji moc.
Namáháme-li se protivit zlému,
činíme příliš často smutné zkušenosti,
jsme slabí a nakonec podléháme.
Přijď tedy na pomoc naší slabé, nedostatečné lidské bytosti.
Prosíme, za všechny nešťastné lidi, které vyhnala z jejich domova válka, špatný politický režim, dopady klimatické změny.
Prosíme, ať najdou trvalé nebo dočasné přijetí jinde, tam kde se žije nesrovnatelně lépe, třeba i u nás.
Prosíme, ať se dokážeme podělit o to, co máme – o to hmotné i duchovní.
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen

Poslání: Žid 13,1 Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud (ř. A nezapomínejte na pohostinnost) – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.

1Pt 4,9 Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!

Mt 5,46-48 Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry (přátele), co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Požehnání: Milost našeho PJK, láska B a přítomnost D sv se všemi námi. Amen

Píseň: 419 Mocný Bože, při Kristovu

V rámci oznámení přečten k výročí 21. srpna 1968 úryvek z románu Milostný dopis psaný klínovým písmem, str. 259n

Tomáš Zmeškal *1966, autor románu je česko-konžského původu, a tak je vlastně i tento román pěkným příkladem toho, jak nás cizinci, žijící mezi námi, mohou obohatit svým pohledem na věci, svou kulturou, zkušeností...

Je to román o lásce, o historii Československa 2. pol. 20. stol. a také o tom, jak je důležité spolu mluvit... Je to román s velmi zajímavým druhem humoru:)

Román, nominovaný na nejednu cenu...

Tenhle týden mě pan Verner poprosil, abych místo něho odešel do jedné pražské hospody, protože ho poslali služebně někam do Vídně a on to nemohl odříct. Měl jsem tam dát jeho telefonní číslo nějakému jeho známému, kterého mi docela podrobně popsal. Nejdřív jsem se ho ptal, proč mu nezavolá, ale on mi řekl, že nemá jeho číslo. Zeptal jsem se ho, jak dlouho se znají, a on mi řekl, že se znají víc než dvacet let. Odešel jsem teda do té hospody, byla to zahradní restaurace, u malého fotbalového stadionu, ale když jsem tam chtěl vejít, bylo zavřeno. Tak jsem tam tedy čekal. Jak jsem tam čekal, viděl jsem opodál stát staršího muže, který měl šedivé vlasy ostříhané na ježka. Došlo mi, že je to ten člověk, na kterého čekám, a tak jsem k němu šel. Zeptal jsem se ho, jestli je pan Karel, a on řekl, že jo, tak jsem mu dal to telefonní číslo. Pozval mě na pivo, ale odmítl jsem, poněvadž se v téhle zemi opravdu nezřízeně pije a já jsem zrovna neměl chuť se slovansky bratřit s někým alkoholem. Když se pan Verner vrátil, zeptal jsem se ho na toho Karla a on mi řekl, že se znají od 21. srpna 1968. Jak jsem odevzdal to telefonní číslo, tak jsem šel z Vinohrad z náměstí Míru dolů na Václavské náměstí koupit tátovi nějaký dárek k narozeninám a tam jsem viděl malou manifestaci skinů a nějakých neonacistů a na druhé straně policisty, kteří je filmovali. Jinak nikdo nic neslavil. Teprve týden po tom mi došlo, že je to ten den, kvůli kterýmu máma s tátou zůstali v UK. Tady UK říkají Anglie, kdyby to věděli Skotové a Irové, tak by nebyli moc šťastný. No a pan Verner mi řekl, že tenkrát večer v tom roce 1968 byl doma sám. Asi v deset hodin si šel lehnout, ale nějak nemohl usnout. Zdálo se mu, že někdo chodí po bytě. Tak se vzbudil, rozsvítil, chvíli něco četl a pak zas usnul a najednou se mu zdá, že s ním někdo velice ohleduplně třese. A tak se vzbudí a vidí, jak nad ním stojí nějaký chlap v montérkách a třese s ním a říká mu, pane, vzbuďte se a nebojte se mě. A než mu to dojde, tak slyší, jak se ten starší chlap pořád omlouvá a ukazuje někam směrem z okna. Tak říká: „Co tady děláte člověče,“ a najednou slyší, jak po hlavní ulici jedou nějaké traktory. Spousta traktorů v pět ráno, říká si, to přece není možný. Tak se podívá otevřeným oknem ven a vidí řadu tanků, jak jedou v pět ráno po ulici a okenní tabulky zběsile drnčí a v tom rámusu se prý všechno chvěje. A ty tanky jsou ruské tanky a na nich sedí vojáci v zelených uniformách s odjištěnými samopaly. „Co to je,“ vykoktal prý pan Verner, „a co tady děláte, chlape?“ A ten muž se jenom pořád omlouvá a říká: „Já jsem zloděj, pane Verner. Já jsem vás přišel vykrást a moc se omlouvám, že jsem vás vzbudil, ale tohle už je asi třetí kolona těch tanků a já vás radši vzbudil, víte, protože tohleto vypadá, že je buď válka, anebo že nás Rusové přepadli. Já jsem zas všechno, co jsem vzal, vrátil a nechal jsem to vedle na stole a teď už jdu a vy si radši zavolejte svejm rodičům a ženě, teda nezlobte se, že to vím, ale vedle máte vystavený moc hezký rodinný fotografie, no a taky jsem viděl, že máte v předsíni telefon, a tak jim zavolejte, protože jestli je tohle válka nebo okupace...No a já mizím a ještě jednou se moc omlouvám, ale s tímhle jsem doopravdy nepočítal.“ A Verner ho prý chytil za ruku a říká: „Ježíšmarjá, člověče, nikam nechoďte, vždyť by vás mohli třeba zastřelit nebo co.“ Ale zloděj pořád chtěl pryč, protože se bál, že na něj Verner zavolá policii. Ale když přijížděla další kolona tanků, tak jim oběma došlo, že dnes ráno žádná policie stejně nefunguje. A pak se prý ten zloděj dovolil, jestli si prý může zavolat. Tak si zavolal a přišel zpátky do obyváku a brečel a říkal: „Moje sestra, pane Verner, říká, že je to tam u ní taky, a ona bydlí až u polskejch hranic. Pane Verner, oni nás přepadli.“ A pak mu Verner říká: „Tak mi řekněte aspoň jméno, jak vám mám říkat, teď stejně nikam nemůžete.“ No a on se představil jako Karel. A Verner říká: „Tak si Karle vemte, co potřebujete, já si to stejně do hrobu nevezmu.“ A on říká: „To já nemůžu, pane Verner. Teď už to nepotřebuju.“ A Verner říká: „A našel jste ty peníze v hotovosti, Karle,“ A Karel říká: „To se ví, že jo, všichni je dávají do kredence, do druhý řady do hrníčku. No ale už jsem je vrátil.“ „No tak si vemte aspoň polovinu,“ říká Verner. „To já nemůžu,“ říká Karel, no a tak mu pan Verner aspoň polovinu těch peněz vnutil. A pak ho, když ty tanky přejely, vyprovodil na křižovatku, kde pomohli stavět nějaký improvizovaný barikády. Potom Karel říká, že musí jít, protože by o něj mohla mít žena strach. No a představ si, jak se tam na tý křižovatce objali a Verner říká: „Dávej na sebe pozor, Karle, to jsou Rusové a pro ty lidskej život nic neznamená.“ A ten Karel mu říká: „Jestli to přežijem,“ protože se báli, že to dopadne jako masakry v Maďarsku dvanáct let před tím, „tak jestli to přežijem, tak v hospodě Na Růžku vám přesně za rok ty peníze zase vrátím, já jsem zrovna teď drobet v úzkejch, teda bez peněz. K hospodě Na Růžku to máme oba na půl cesty.“ A od té doby se vždycky jednou za rok setkávali v té hospodě. Každý rok vždycky 21. srpna. Ptal jsem se pana Vernera: „A to neznáte jeho jméno a adresu, pane Vernere?“ A on mi říká: „Bratránku, život mě naučil respektovat soukromí. Karel mi adresu ani příjmení nikdy neřekl a já jsem se nikdy neptal. To, že se přes dvacet let vždycky jednou za rok setkáváme a trochu popijeme, je pro mě důležitější, nežli vyzvídat něco o jeho soukromí. Občas to někomu z nás nevyjde, to se stalo asi třikrát. V tom případě pošle ten, komu to nevyjde, někoho za sebe, aby ten druhý věděl, že se mu nic nestalo. A tak to je. No a protože mi před půl rokem změnili telefonní číslo a nejsem už ani v seznamu, tak jsem tam poslal tebe, bratránku.“