Velikonoční sborový dopis 2022

Postní pozdrav

Sestry a bratři, ve středu 2. března jsme vstoupili do postního období a bude trvat až do Zeleného čtvrtka 14.4. Co s tím? Jak prožíváme běžně tento čas?  Jsme schopni se postit 40 dnů, a duchovně, vnitřně, se připravit na slavení Velikonoc? 
Už od roku 2020 se musíme něčím vypořádávat, co nám bere energii, sílu, a někomu naději i víru. Zasáhla nás naplno nejprve pandemie, kdy si mnozí lidé uvědomili svojí smrtelnost, pomíjitelnost a je jedno jak staří nebo mladí jsme. Pandemie nepominula, nějak jsme si na ni zvykli, našla se nějaká vakcína a také si na coronavirus začíná zvykat náš lidský imunitní systém.  Ale přichází další věc a to je válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Vidíme zmar, bolest, strach. Začínáme potkávat lidi, kteří utekli před válkou a jsou bez domova, bez svých věcí, často rozděleni. Vidíme lidi, kteří jsou odkázáni častokrát na naší pomoc, a nikomu není jasné jak dlouho. Nikdo neví, kdy válka skončí a jak skončí. Jenom slyšíme o smrti a utrpení, o neuvěřitelných materiálních škodách. A je postní doba. 
Zdá se, že není čas se zastavit, není čas si vzít Bibli, není čas se modlit. Ale možná cítíme, že je potřeba se zastavit, vzít si Bibli a modlit se. Neboť kde jinde bychom mohli hledat naději, že zlo nevyhrává, ale první a poslední slovo má Bůh, než právě v biblických příbězích a textech. Modlitba je náš způsob jak mluvit k Bohu a s Bohem. V modlitbě můžeme vyjádřit všechny naše obavy, strachy a skrze modlitbu můžeme Pána Boha prosit za sebe i druhé. Neztratit víru je důležité k tomu, aby nás zlo nepohltilo, aby nad námi nezvítězilo. V první Timoteovi epištole  se píše   „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést.“  (1.Timoteovi 6,6-7)  Cokoliv máme můžeme vnímat jako dar, jako něco nesamozřejmého, z čeho bychom se mohli radovat. Být spokojen s tím, co mám. Být vděčný za svůj život a život druhých, to je důležité pro budoucnost nás lidí.  
Sestry a bratří před námi Jsou Velikonoce, kdy si budeme připomínat ukřižování Pána Ježíše Krista. O Velikonocích budeme slavit vzkříšení Ježíše z Nazaretu. Velikonoce jsou znamením Boží milosti, která je nezasloužená, ale je reálná, skutečná, uchopitelná. V Matoušově evangeliu je napsáno „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Matouš 20,28 
Sestry a bratří, přátelé a známí Silůvského evangelického sboru, přeji Vám, abyste si našli čas na modlitbu a na čtení z Bible. Přeji Vám víru, která Vám bude posilou ve Vašem životě. Přeji nám všem Boží požehnání a ochranu.
                
                Dan Petříček
                vojenský kaplan 

Kostel a já

Chodit do kostela není vůbec jednoduché. Možná je lehčí naučit se jezdit na kole, řídit auto, než chodit do kostela a být součástí společenství věřících lidí. Auto mi usnadňuje život, můžu být nezávislý na autobusech, vlacích a mám možnost se rychle, pohodlně přemístit ze svého domova třeba do obchodu, na dovolenou. Sice jsem občas závislý na autoopraváři, na ceně benzínu nebo nafty, ale jinak samé výhody. I jezdit na kole je často zábavné. Ale chodit do kostela? Proč? V neděli bych musel dříve vstát , obléknout se a jít.  A pochopit faráře, co vlastně chtěl říci v kázání, bývá velký úkol. Farář čte z nějaké bible příběhy, které jsou již tisíc let staré, nemoderní. 
Ale pro křesťanskou víru je podstatné společenství s věřícími lidmi. I Pán Ježíš říká, že bude tam, kde se dva nebo tři sejdou. Jít na bohoslužbu mezi druhé lidi je příležitostí k tomu, aby každý z nás vyšel ze svého světa, ze své bubliny. I ty staré biblické příběhy nás většinou překvapí, že jsou stále aktuální. „Nezabiješ, …nepokradeš, … nebudeš závidět, …budeš milovat, … odpouštět …“ Věřím, že Bůh je s námi i v našem vlastním domově, ale plněji Pána Boha potkáváme třeba v kostele při společném zpěvu, modlitbě, naslouchání Písmu svatému a společných rozhovorech. Mít osobní víru je důležité i pro naše životy. Víra nám pomáhá nést všechna břemena, která si s sebou v životě neseme. Víra nás učí i radosti ze života a zodpovědnosti vůči sobě a druhým lidem. K víře patří i vědomí zodpovědnosti za druhé lidi a za své okolí. Být členem sboru, být součástí evangelické církve, je víc než se občas podívat v neděli do kostela a dát nějakou korunu do košíku (do sbírky). Jde i o pocit zodpovědnosti za fungování sboru. 
Je jednodušší naučit se jezdit na kole než chodit do kostela a nést k tomu ještě zodpovědnost i za sbor. Ale chodit do kostela můžete v každém věku, a můžete zažívat i radosti ze zpěvu a občas můžete mít i pocit naděje v našem světě, který je často plný beznaděje.  V kostele byste neměli zmoknout, a když nezapomenu zatopit, tak byste nemuseli v zimě ani příliš mrznout. Kostel je pro mě místo setkání s lidmi, ale i s Bohem. Je to místo, kde můžu zpívat, i když zpívám falešně. Díky písním jsem propojen s lidmi, kteří věřili před několika stoletími stejně, jako já věřím teď. Kostel je pro mě místem naděje.
V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. 2.Korintským 5,19   

Program Velikonočních bohoslužeb v kostele v Silůvkách

14.4. Zelený čtvrtek, čtení pašijí v 17.00, 
15.4. bohoslužby na Velký pátek  s VP v 17.00, 
vystoupení pěveckého sboru, 
17.4. bohoslužby na Velikonoční neděli s VP v 9.00,